Výprava březen 2022

Honzík, Mell, Týna a Hanka 

Rumunsko...Tento článek patří všem, kteří pravidelně sledují HeRo pomoc bez hranic...Má první cesta do rumunského pekla...Ve spolu jsem se pohyboval již nějakou dobu, nasával atmosféru a problematiku rumunských útulků a tamější špatné situace. Vždy však v bezpečí svého domova na území ČR.Přišel den R. R jako huRá do Rumunska. Vždy jsem si tento den představoval tak, že se ráno vyspím, pěkně odpočinu, abych byl plně připraven na rumunskou výpravu... Člověk míní, život mění... Celý odjezdový den jsem prožil v jednom kolotoči.Je to tu... Vozík naložený, auto připravené, jídlo nachystané... Můžeme jet... Má cesta započala asi v 19:30... První kilometry se ve mně střídali pocity strachu, nadšení a příjemného napětí...Hurá, okolo půlnoci vyrážíme s celou posádkou směr rumunské hranice! Po cestě pár přestávek a jedna spací pauza... Vše v pořádku... Naše napětí z cesty s plnou károu granulí bylo po 400km rázem pryč... Každým metrem jsme se přibližovali k rumunským hranicím! Konečně... Míjíme hranice, jsme tu - na místě činu. V zemi, kde se naše snaha stává realitou. RUMUSKO... Po pár hodinách v zemi přijíždíme na místa, kde se začínají objevovat psíci... Naše průvodní auto (Týna a Mell) zastavují na krajnici a dávají signál, že jdeme ven krmit. Jsem nadšený... Konečně nebudu jen říkat, jak to to teoreticky probíhá, ale konečně prožiji tuto chvíli na vlastní kůži... Můj první pes... Úsměv od ucha k uchu, radost... Chvíle mazlení, krmení... Chlupáčovi jsme nechali i nějaké to jídlo do zásoby... Startujeme, jedeme dál... V hlavě si říkám, jak místní lidé jsou bez citu a milosti... Blížíme se k rumunským horám, za kterými se ukrývá náš cíl... První komplikace jsou na světě - kontrolka motoru svítí, auto bez chutě jízdy vpřed... Díky bohu jsme horské zatáčky úspěšně zdolali a míříme dále směr Drobeta-Turnu Severin, kde nás čeká krátký odpočinek. Před cílem průvodčí vozidlo opět odbočuje, jdeme krmit... Hurá - další psi. Nakrmeno, odblešeno, jdeme dál. Po chvíli stresu v městských uličkách jsme na pokoji, kde nás čeká oddych... První chvíle na to, si vlastně uvědomit, že se to vše děje... Krátké posezení, odpočinek, sranda, spánek... Jedeme dál... Blížíme se k našemu úplnému cíli... Cesta probíhá v pohodě, auto jede... První odpočívadlo, o kterém víme, že se zde vždy staví, krmí, odčervuje a odblešuje... I tentokrát... Mé první reálné setkání s tím, jak to tu chodí... Několik psů na jednom místě, mezi kterými byli i štěňata, živá i mrtvá... Bohužel - rumunská realita... Pokračujeme... Další místo nás zaujalo (BOHUŽEL) sraženým psem. Zastavili jsme se, abychom se porozhlédli, zda v okolí nejsou štěňata nebo nějaký jiný chudák. Nevím, zda je správné říct, že jsme měli štěstí, ale jednoho chudáka jsme našli... Na kost vyhublí, vystrašený pes, který měl okolo krku pěvně utažený, modrý, silonový provázek. Čtěte HODNĚ utažený (ani prst se tam nevešel). Jsme lidé činu, proto jsme hned pohotově vytáhli nůžky a dali se do práce. Celá zákrok šel těžce, pejskem se bál, nechápal, že mu pomůžeme, ale nakonec se povedlo. Zbaveno provázku, oddychli jsme si. Co nás však zarazilo, bylo to, proč ten provázek měl, a proč měl úplně stejný provázek i ten druhý, sražený pes... Možná byli přivázání a utekli? Nebo si někdo dělal dobře tímto odporným činem? Nevím... Ujíždíme dál...Útulek u Ernesta je před námi... Jsme tu... Vykládáme... Má to smysl... Když jsme vyložili všechny pytle, uvědomil jsem si, jak je pomoc v těchto končinách důležitá... Psíci v útulku byli šťastní za každé pohlazení a chvíli času, který jsme jim věnovali... Miláčci... Nic není věčné... obrázky psů jsou hluboce zaryty v paměti.... Odjíždíme. Cíl je jasný, domov. První a poslední benzínka pře rumunsko-maďarskými hranicemi... Stavíme, tankujeme, jíme. Cesta k domovu utíkala rychle, až do chvíle, kdy se naše auto zhouplo při předjíždění kamionu a začalo podivně hučet. Hanka kouká z okénka a říká, "píchli jsme, zastav"... Stojíme na dálnici s prázdným kolem... V tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo... Zjišťuji, že nemáme správný klíč na povolení šroubů na kole... Otázky, co budeme dělat, jsou velmi napjaté. Mell se však dala do konání a začala mávat na kolem jedoucí auta, aby nám pomohli. První auto nic. Druhé auto také nic. A pak... rumunský anděl, jak jsme mu říkali, zastavil a pomohl nám. Nééé že nám jen vyměnil kolo, ale dokonce nás dovezl do Temešváru, kde nám zařídil výměnu prasklé pneumatiky. S velkým DÍKY se loučíme... Konečně, jedeme domů... Říkáme si, že se nemůže nic jiného stát. Zakřikli jsme to... Kolona před hranicemi na sebe nenechala dlouho čekat, ani jsme se nenadáli a jsme v ni. Hledáme info., co se děje... Skvěle, jen 45 minut, říkáme si... Další omyl... Z pěta-čtyřiceti minut se stalo 10hodin... Po pár napjatých chvílích jsme za celnicí a jedeme dom... Od této chvíle byla cesta už jen dobrá a poklidná... V 15:00 přistávám doma...Po nějaké době, kdy jsem si nechával zážitky z Rumunska uzrát jen mých obrázcích, říkám si, že Rumunsko je pro mě zemní rozporů. Na jednom místě chudoba na druhém bohatství, jinde smutek, trápení, týrání a pak láska a péče a nakonec jsou tu lidé... ošklivý, hloupí a zlí... ale také lidé, kteří jsou milí, přátelští a ochotní!Jsem moc rád, že jsem se stal členem této skupiny a že mohu být takovým malým mezičlánkem mezi Vámi a psíky v Rumunsku.Věřte mi, že bez Vás - lidí, kteří darují spolku peníze, granule, plyšáky, deky, pelechy, odčervení atd. by nebylo na tom našem malém světe to dobro, které alespoň trochu zlepší život těm, kteří by ho potřebovali daleko víc... rumunským psům.Každá pomoc se v tomto případě počítá! I jeden pytel granulí nebo jedna konzerva udělá velikou službu!Vážíme si Vás a Vašich darů!Jsme rádi, že jste s námi!HeRo, pomoc bez hranic.T.u. - 2901359343/2010

Výprava září 2019

                                                                            Magda, Týna 

Tak tedy pár slov o Rumunské cestě,ze kreré jsme se s Týnkou vrátily v neděli nad ránem.

Za rumunskými pejsky jsem nevyrážela poprvé a věděla jsem vcelku přesně na jaké hrůzy se musím připravit,stejně jsem ale měla obavy,co všechno nás v tom pekle čeká.Po krátké zastávce na Slovensku v útulku Kobčany,kde jsme předaly část nadílky,jsme vyrazily směr Rumunsko.

Cesta byla klidná jen do sobotního rána,kdy jsme v horách museli řešit potíže s autem ale jak už psala Týnka v předchozích příspěvcích,měly jsme velke stěstí a mohly pokračovat v cestě.

Po cestě jsme samozřejmě potkávaly spoustu pejsků a vždycky když to bylo aspoň trošku možné jsme zastavovaly,rozdaly spoustu granulek,odčervovacích tabletek a kapátek proti bleškám.

Když jsme konečně dorazily do cíle naší cesty byla jsem ohromená.Ernest je opravdu člověk s obrovským srdcem a jeho útulek je úžasné misto uprostřed vší té hrůzy a utrpení. Chlupáči jsou v něm alespoň v bezpečí a mají plná bříška,což opravdu není málo ❤️

Na závěr bych ráda poděkovala Týnce za neskutečnou trpělivost a pevné nervy. Můžu s jistotou říct,že lepší parťačku jsem si nemohla přát.

Výprava červenec 2019

                                                                Týna, Stáňa, Petra Zalis  a Jarda Sládek 

racíme se z Rumunska. To horko bylo nesnesitelné. Není kde se zchladit protože dodávka nemá klimatizaci, což se rozhodně podepisuje na únavě. Přejetím hranic směrem tam nám zamrazilo. Dvě klasické posádky komunikující mezi auty díky FB, stylem... co se děje, byla čistka? Nejspíše ano, stala se součástí prázdnin. Aby turista neviděl, aby turista neřešil...... Aby turista nebyl obtěžován.... problémem Rumunska, zvaným PES. Nejsme turisté a nejsme bláhoví ani naivní. Pro nás to znamená smrt o které turista neví. Dnes nechceme fotit mrtvoly na silnicích i když tu opravdu jsou. Vlivem počasí jsou rychle rozkládající a to zrovna nemáme v úmyslu fotit teda. Máme vytipovaná místa a víme jistě, kde psi žijí, ale nejsme jediní. Chytači to vedí také, ta místa v drtivé většině zejí prázdnotou. Zbytky psů, kterým se podařilo před nimi schovat a nenechat se chytit jsou zalezlí před sluncem a 40 ° horkem. Ale i tak hlad a žízeň je při našem zastavení nutí vylézt. Krmíme. S některými si pohrajeme,pomuchlíme se s nimi a ulevíme těm kontaktním od blešek, klíšťat a kožních obtíží. Kapičkami a tabletami na vnitřní i vnější parazity. Necháváme jim daleko od cest pytle s krmivem, které už umíme naříznout tak, aby se uvolnily granulky postupně a při deštii do nich tolik nenapršelo. Díky neznámé dárkyni můžeme nechat i misky s vodou. Ty se deštěm doplní zas, takže za ně moc děkujeme. Pokoušíme se podle souřadnic na fotkách z minula najít jednoho konkrétního pejska, který mi uvízl v srdci a hlavě. Rve mi to srdce. Už není. Tolik jsme mu chtěli pomoci. Patřil k těm, na které jen těžko zapomenete. Byl z těch, kteří stáli u auta ne pro granule, které mu sypete a dychtivě je zhltá. Patřil k těm co chtějí s vámi a dává to najevo tak čitelně, že vás to trhá na kusy odjet a nevzít. Kéž bychom měli víc prostředkú na jejich další péči, kéž by bylo dost domovú pro ně a víc ErnestStancovici, kteří se o ty co vezmem sebou postarají. O kus dál jsme ale naložili minule plachou fenečku Jordy, která nám nedovolila odjet bez ní. Za tuhle slečnu si dnes vezeme domů krásný pocit v srdci. Jordy je jedním z důvodů proč to nevzdat. Jordy dnes s námi jede domů. A Jordy má privilegium až výsostní. Spolu s námi si pro ni přijela její adoptivní máma osobně. Pro Jordy dnes začíná být psem, ne nepotřebnou věcí. Pro Jordy to dnes skončilo. Projíždíme lesním tahem a moje oči zachytí modrou bedýnku. O kus dál vbíhá do hlavního tahu zmatená černá kulička. Několik kamionú i osobákú zakličkuje a kuličce se podaří vrátit na krajnici. Prudce brzdíme. Totéž automaticky udělá druhá posádka. Všichni přesně víme co máme dělat a proč. Tak nějak každý už máme svůj díl práce a není potřeba mluvit. Víme co máme dělat. Vystupuji a běžím. Petra běží se mnou a ostatní otáčí auta a vrátí se k nám, jak to půjde. Několikrát to vypadá, že to nedopadne. To klubíčko zmateně vbíhá do cesty a my jsme ještě daleko. Chytáme se za hlavu a jen slyšíme stereo naše vlastní hlasy.. BOŽE NÉ, ZŮSTAŇ TAM. Potom už to jde rychle. Dobíháme. Zajistíme si aby před námi neskočila pod kola a jdem na to. Jsem pokakaná od krku dolů a ve vlasech mám milion malých bodlákú. V náručí ale nesu černou kouli. Vystašenou a zmatenou co bude. To jediné je důležité. Je v bezpečí. Evidentně býval její ,, domov,, ona modrá bedýnka a zápach zdechliny kolem.... Zůstala jediná. Sama..... Jde na kliniku díky našemu Ernest Stancovici a bude o ni postaráno na naše náklady. Vítej do života holčičko. Dnes jsi vyhrála jackpot jménem život.... 💕❤️
PS: vyložili jsme opět kupu veškeré pomoci a dohodli se s Ernestem na kastračním programu, kterého budeme součástí. Díky vaší finanční podpoře budeme konkrétně zasahovat. Vracíme se. Za zády lelkuje Jordy a je evidentně šťastná. Zdá se, že to pochopila. Děkujeme. ❤️💕❤️💕 Má to smysl a díky vám všem, kteří nám pomáháte pomáhat pojedeme zas. HeRo POMOC BEZ HRANIC Z. S c.u 2901359343/2010. DEKUJEME..

Výprava únor 2019

Jarda Sepp

1.část Rumunsko 2019.Lidstvo se pyšní,že jsme na nejvyšším potravinovém stupni,to je možná tak jediné...stálévstřebávám hrůzu a utrpení z právě dokončené cesty.nejde to nejde zapomenout ty výrazy těch němých tvàří jejich dotyk chladných čumáčků ,kdy víte,že právě váš dotyk vaše pohlazení bylo možná jedine v jejich životě a ke to to jediné o co svýma smutnýma očima prosí o lásku ,pohlazení.a vy víte ,že ho nikdy mít nebudou a čekajína jediné na smrt,život bez budoucnosti to je jejich vidina zítřku,jen minimum chůdáčků najde své doma....Vy tohle vše víte,víte,že přiště tam už možná nebudou,že už je nepohladíte a tak ve vašíbeznaději si říkáte,že to pro ně bylo vysvobození....a realita tečou vám slzy a vůbec to tak nefunguje chce se vàm křičet v té bezmoci....jeliokož člověk tohle vše dopustil a právě člověk dál na těchto němych duších páchádalší brutality a zvěrstva...

2.část RUMUNSKO 2019 proto si velice važím celého týmu,který se do na cestu dlouhou 3560km vydal Dan Bůžek Jana Pařízková Martin Jelínek nevěděli na rozdíl ode mne do čeho jdou a vše ač to bylo psychicky velmi náročné přejetí pejskové i několik na pár metrech čtverečních odklízení ještě teplých těliček ze silnice ,alespoň to atd. šílenost ,šílená země...vím že se najdou odpůrci,ale nic mne nezabràní opět jet.Už teď připravuji další cestu nejde,nejde nejet musím a bez vás všech to nepujde🙏🙏🙏😢❤NEJHORŠÍ JE NEDĚLAT NIC🙏🙏🙏DĚKUJI VŠEM

Výprava září 2018

Stáňa , Jarda, Týna, Ondra :)

Druhá část výpravy po kolapsu a zdržení....proběhla podle plánu. Zavezli jsme pomoc do smluvených útulků. Oba útulky jsme prošli,prohlédli pejsky, promluvili o situacích v nich i obecně. Situace v obou je pro nás v naprostém pořádku a příští pomoc bude směřována,pokud nenastane změna zase do obou. Při této cestě jsme se víc soustředili na samostatnou aktivní pomoc toulavým pejskům venku i my. Odblešovali jsme ty pejsky u kterých jsme viděli zablešení a podávali odčervovací přípravky,kterými v případě parazitů pejskům velmi uleví. Pejsků venku je pořád neskutečné množství a na silnicích stovky mrtvých. Snažíme se ušetřit vás záznamů právě takových situací,ale některé přidávám,aby situace i pro vás byla zrejmá. Mazlíme se,krmíme. Kde je možné zastavit,tam stavíme a sypeme krmivo nebo odblešujeme. Velká část psů je plachých,alespoň ze začátku a je na nich znát strach o život. Po chvíli se nám daří prolomit ho a před námi se odvíjí srdcervoucí snaha o pohlazení a pomazlení. Nejhorší část je, pak je opustit a nechat jejich osudu. Nejsou vyjimkou situace,kdy při odjezdu z místa musí někdo z nás vystoupit z auta a odehnat pejska od auta,protože se snaží odjet s námi. Zůstáváme zničení a tyhle situace v nás na dlouho nechávají díru...... Myslíme si, že jsme pomohli. I když jen naší kapkou. Nicméně smysl to má. Pro ty,které jsme potkali určitě a pojedeme zas. VRÁTÍME SE. V ulicích Rumunska už sem tam potkáváme psa s obojkem nebo na vodítku majitele. Víc je vidět i to,že alespoň ve městech jsou už lidé víc tolerantní a aspoň neubližují,jako dřív. Ale psů je pořád strašné množství volně toulavých i tam. Snad se i když pomalu situace trochu lepší a i díky naší trošce vylepší...
Do útulků jsme zavezli velké množství dek,ručníků,pelíšků a všeho co jste nám ochotne pomohli nasbírat. Vezli jsme dost krmiva od vás a také mlsků pro zvířátka. Na místě jsme zakoupili velké množství granulek,aby efekt byl ještě lepší. Vracíme se domů vnitřně spokojení. Cestou domů krmíme pořád a všude, kde vidíme pejsky. Zase jsme plní všeho co jsme zažili,viděli a prožili. Chvíli bude zase trvat,než všechno v nás najde klid. Než ,,zapomeneme,, každý na toho svého ,,favorita,, tam a dojde k částečnému smíření s tím,že je nemůžeme všechny mít doma, zachránit...... Můžeme ale jet znovu. Na stejná místa i jinam. My jsme ti,kteří máme možnost volby a něco udělat. Oni ne. My můžeme,pokud nám pomůžete zase něco udělat. Takže pokud zůstanete s námi a pomůžete nám pomáhat, nevzdáme to jen proto,že je to těžké. Pomůžeme společně s vámi právě proto. DĚKUJEME VÁM ,ŽE JSTE S NÁMI. DĚKUJEMW, ŽE JSTE SOUČÁSTÍ TÝMU A SPOUSTOU TĚCH KAPEK,KTERÉ UDĚLAJÍ VÍC. DĚKUJEME <3 <3 <3 MÁ TO SMYSL......
Velmi děkuji Jarda Sládek <3 Karlík Polák <3 Týna Zemanová <3 Ondřej Zeman. Za cestu, týmovku, soudržnost a opětovné přesvědčení,jak důležitý je výběr posádek. V napjatých a nečekaných situacích, věc nejdůležitější. Děkuju <3

Výprava 1.5. - 3.5.2018

Jarda Sládek a Karlík Polák

Výprava 12.1. - 14.1.2018

Jarda Sládek a Karlík Polák 

Tak jsme trošku odpočatí a přinášíme zatím stručný report z ambulantní cesty k Vasilemu do Caracalu, na který tak nedočkavě čekáte.

Jak již víte, vyjeli jsme v reakci na to co se na sociálních sítích šíří kolem osoby Vasila a jeho útulku. Od počítače nezjistíme, jak to doopravdy je. Jeli jsme se tedy podívat osobně a vše s ním probrat.

Z velitelství jsme vyrazili ve 21. hodin v pátek 12.1. Naložili jsme vozík a auto třičtvrtětunou krmení, aby se cesta co nejvíce vytížila a nebyla to jen návštěva "na kafe". To nás sice zpomalilo a cestu protáhlo, jelikož se nemohlo tolik frčet. Na místo jsme dorazili po 16. hodině rumunského času. Cesta tam tedy zabrala s krmením 18 hodin. O bídě a beznaději cestou vám tu psát nebudu. To jste viděli na fotkách co jsme dávali cestou. Budu se dneska soustředit na Vasileho a jeho útulek.

Když jsme dorazili na místo, Vasile nás radostně přivítal a začali jsme řešit co se tedy děje a jak se věci mají. Začali jsme útěkem psů. Chtěli jsme vidět kudy. Vasile nám ochodntě ukázal každé místo, které posloužilo psům k útěku. Po shlédnutí všech takových míst bylo nad všechno jasné, že psům krom stavu útulku opravdu nikdo nepomohl. Ve fotogalerii najdete fotky těchto míst.

Všemu dozajista napomohlo davové šílenství, které které je schopný způsobit jediný pes v uličce útulku. Toto nám bylo předvedeno živě. Vasile nám pustil našeho oblíbeného pejska a to co se strhlo potom jsme opravdu nečekali. Všichni ostatní moc chtěli za ním a kotce by dlouho nevydržely.

Útulek je v tuto chvíli zabezpečený proti dalším útěkum provizorně a kolem staré stavby se na rychlo staví zeď z cihel, aby se to již nemohlo opakovat. Jenomže se stavbou nové částu útulku je velkmi náročné lepit starý útulek dohromady. Proto se stavba prodlužuje, vše upadá do těžkého provizoria a to co se šíří po facebooku mu nepomáhá. Tím že přišel o sponzory se dostal do bludného kruhu. Více neopravených škod na starém, déle nedostavěná nová hala, více útoků lidí skrze podmínky ve kterých žijí psi... A ruku na srdce, kdo z nás by se na to už dávno nevys**l.

Jelikož věřím, že si nikdo z vás tady nedokáže představit, jak to vůbec u Vasileho v útulku vypadá, přinášíme vám exkluzivně první video s průchodem celým útulkem. Je to minutka a půl, která vám ukáže jak vypadá realita, kde vlastně pomáháte. To co uvidíte je na Rumunské poměry super. Nemůžeme se na to dívat naším západním pohledem. Není možné každému psovi tam pořídít postel s páníčkem, aby spolu mohli spát.

To samé je nutné podotknout ke zdravotnímu stavu psů. To co v Rumunsku je pes v TOP stavu ve Vás vyvolá reakci "Bože můj, ten pes potřebuje okamžitě veterináře"

Přes toto všechno ale na fotkách a videích uvidíte, že psi Vasila rádi vidí. Kdykoliv projde kolem kotce, lepí se na pletivo a chtějí podrbat, hlava jim padá do jeho dlaní, spokojeně usínají a když je s nimi v kotci, skáčou a lezou po něm radostí, chtějí podrbkat a hrát si s ním. Řekněte... chová se takhle pes, kterého vězní zoofilní hovado, nedává jim nažrat a týrá je?

Video, které spustilo celou tuhle nenávistnou mánii s prázdnými miskami bylo pořízeno kolem 11. hodiny dopoledne. Není možné předpokládat, že bude mít pes v útulku krmený v 7 ráno plnou misku. Mimo to všechno mu lidi co video pořídili vypustili další psy z nové části útulku, když se do něj vloupali. Zajímavé, že takové video vidět nebylo.

K mrtvým psům na videu: Byly dva. Jeden před útulkem, u kterého Vasile trvá na tom, že není od něho. Sporné, nicméně vysoce pravděpodobné. Kolem útulku se pohybují bezprizorní psi a hledají zbytky. Druhý bilý pes v kotci opravdu jeho byl. Bohužel k němu řekl jen to, že den předtím normálně jedl a pil a ráno byl už mrtvý. Úbytky budou v tomto množství psů a podmínkách, v jakých žijí zcela běžné. Přírustky jsou větší a v tomto útulku bude fungovat také přirozený výběr. V Rumunsku je přes 2 miliony toulavých psů a není možné zachránít všechny. Berme to tak. Smiřme se s tím, že všechny nezachráníme a udělejme co můžeme pro ty co žijí.

Přijdu Vám bezcitný, že nad vším mávám rukou a na všechno si najdu výmluvu, kterou obhájím jak to tam vypadá? Nenechte se mýlit. Jenom už je to moje šestá cesta za rumunskými psíky a už jsem pochopil, že to co nám přijde jako absolutní bída je v tom bohem zapomenutém kraji luxus.

Dozvěděli jsme se, že útulek rozebírají vesničané. Prostě potřebují materiál na topení, tak si ho jdou vzít. Jednou mu lidé ukradli žrádlo na dva dny. Právě proto ho tam má jen na ty dva dny. Aby zminimalizoval škody po nájezdech zlodějů. Ukradli mu z auta autobaterii, dokonce nám Vasile se smíchem a nepochopením ve tváři ukazuje ukradené kličky k okýnkům. K tomu s klidem v hlase dodal jen "Vítejte na rumunském venkově".

Uběhlo něco málo přes hodinu povídání s Vasilem a spustil se šílený blizzard. Sněžilo horizontálně a foukal tak silný vítr, že nešlo pomalu aní stát. Jelikož se začínalo pomalu stmívat, řekli jsme si, že půjdeme fofrem vyložit granule, které jsme dovezli pejskům. Potom jsme ještě hodinu dostávali auto z bláta. Leželo na břiše a už, už nás začalo jímat zoufalství. Zima až to bolelo, tma, po kotníky bláto. Zima se podepsala i na bateriích v našich telefonech a kamerách. Tímto bych chtěl omluvit to, že nemáme tolik materiálu, kolik byjste asi chtěli, nebo že některé fotky jsou rozmazané. Telefonům se nechělo ani reagovat na dotyk, natož ostřit.

A to bylo vše co jsme mohli udělat. Na nákup dalšího krmení jsme se nedostali. Byla již tma a riskovat další zapadnutí jsme bez světla nechtěli.

Mokří a promrzlí nasedáme do auta a jedme domů. Jsme strašně unavení, ale máme super pocit a radost z toho, že nic nebylo tak, jak to vypadá.

Domů se jelo 21 hodin. Šlo to pomaleji, jelikož celé Rumunsko a Maďarsko silně sněžilo.

V neposlední řadě bych chtěl poděkovat vám všem a to i našim kolegům ze Slovenska za to, že jste cestu umožnili, za granulky, které se Vasilovi odvezli. Karlík Polák za to, jakým byl super parťákem, za klidnou cestu a Stanislava Poláková Zvířátková, za to, že se o nás postarala a bylo se za kým těšit zpět.

Výprava 17.10.2017

CARACAL 2017 17.11.2017 Tímto bych rád doplnil víkendové příspěvky o naší cestě. My lidé jsme to nejhorší co mohlo chodit po planetě, my lidé jsme zodpovědní za tato a veškerá zvěrstva páchaná na živých tvorech. Pro některé lidi jsou lidé jako ja a ost ze skupiny a jiných nám podobných skupin jen blázni,pozéři apod.je to jejich názor a stím spojené "co s tim asi udělám"tak slepě přihližíme a jsme nepřímo účastni na to všem. Neni pravda, ze jedinec s tím nic neuděla.. nas je také pár a dokazali jsme několika chlupačum naplnit bříska zajistit odčervení atd. Většína lidi dnes ma sve psí,kocici milacky a svým zpusobem ziji životem sobcu vidí jen ty sve milacky a nic jiného proc to všechno písu ten kdo dočetl až sem...tomu díky pokud někdo zavitá do bohem zapomenutých končin jako je CARACAL už nikdy nebude říkat tam je to špatne bude říkat TAM JE PEKLO uz nikdy nevymaže bolestný nařek hladovějících umírajích štenat zraněnych pejsku,stale bude mit před očima masakry na vozovkách kde se jen domnívate co to asi bylo...kdy stojite na krajnici krmite chlupace a ze všech možnyck koutu se sbíhají další vrhaji se pod kola jedoucích kamionu hnáni hladem nadeji...vy se jen modlite at tentokrát probehnou...vratite se a doma vidíte ty sve milacky a potom vam před očima probehnou sceny hladovějících placícich štenat....proto nemůžete presta musíte pokracovat a zmírnit to utrpeni jejich tam.už ted se snažíme strádat na další cestu tam rádi bychom unor kdy zima tam je v plnem proudu zasoby dochazeji a psich hladovějících disi je tolik proto PROSiME VAS pomozte nam uskutečnit další cestu neprosim za sebe ani za nikoho ze skupiny prosim za ne....bez vas to nejde a samozr.poprosím i o sdileni dekuji vsem kdo docetli az sem vim bylo to dlouhe a oml.za chyby...Kdyby byl Buh nebyl by Caracal a podobne krajiny

Další cesta za námi. Tentokrát je mi ctí psát o Jaroslav Sepp a Martin Mavokr. Kluci vyjeli ráno a letěli bez přestávek až do Rumunska. V Rumunsku už bez přestávek bohužel jet nelze. Co několik desítek metrů, to další svíravý pocit na hrudníku a zastávka. To co člověk vidí a zažívá tam.....je něco s čím se opravdu nesetkáte nikde ve svém okolí. Tam se i chlap co má srdce a duši stává slabým a bezmocným tvorem. Jardo s dovolením použiji tvoje slova. Je to tak hrozné, že teď pr...ostě nemůžu vůbec nic, omlouvám se. Chtěla bych říct, že pár chlapů bylo, vidělo i zažilo.....tyhle slzy nebyly první a bohužel ještě na dlouho ne poslední..... To je skutečnost, která nás provází k Vasilemu. Já si jich neskutečně vážím a musím k tomu říct jediné. Za tyhle slzy není potřeba se stydět, tyhle slzy z vás kluci dělají skutečné CHLAPY. Vážíme si každého, kdo jakkoli pomůže. To je pro nás priorita. Kluci ,ještě jednou děkujeme. A děkujeme, že už teď víte, že je potřeba jet zase. Že vám to není lhostejné a že to vydržíe s námi. DĚKUJEME.
Děkujeme všem, kteří přispěli a pomůžou zas. Taháme to celé z vlastních kapes, než se zase zvedneme. Buďte prosím dál s námi ,ať společně můžeme pokračovat v tom, čemu jsme doteď věřili. Jsme rádi, že jsme všichni jeden tým. MÁ TO SMYSL. DĚKUJEME.

Jarda Sepp : Caracal 2017 lide si pejsky socializovali psy, psí věrnost a láska k člověku skončí až smrti pejska. My jim za to oplácíme tím, že je zaživa stahujeme, jíme, týráme ... necháváme umřít hlady, nemocemi je i jejich mladé. Masakrujeme je na silnicích to když vidíte jen hromady něčeho co drive bylo živé, kdy hlady požírají štěnata své matky, požírá jeden druhého....stovky sražených psů lemuji silnice a tisíce psů lemuji jejich okoli v jediné touze žit a přežít...paradoxně smrt je v některých připadech vysvobozeni. Teď se už opravdu nesmějeme! Proto jedeme, proto se snažíme alespoň trochu pomáhat a vše i díky vám

Výprava 7.7.2017

Vyjeli jsme dopoledne naložení hlavně krmivem. Modlíme se, aby zůstalo lehce pod mrakem a bylo to pro nás snesitelné. Čeká nás několikadenní maraton bez sprchy ve 40 stupních, tak čím později se začneme rozpouštět tím líp.....
Jedu já a Jarda Sládek. Teď už jsme parťáci a nejde to změnit, už není kam utéct ;). Cestou, jak jinak.. jsme vychytali asi všechno. Kolony na dálnicích všech zemí, které projíždíme. Na nájezdu v Maďarsku na dálnici stojíme a popojíždíme hodinu padesát. Dojíždíme na hranice s Rumunskem a fronta v šesti štrůdlech na celnici je tak dlouhá, že celnici ani nedohlédnu. Jak jinak ...jedu přece já ,takže Jarda se stává automaticky součástí mé karmy :D. Dokonce nás staví vnitrostátní policie a vypadá to, že nám auto rozeberou na šroubky, jak jsou pečliví a nesnesitelní.
Rumunsko.... Přijíždíme už ve tmě, takže bohužel z té krásné strany cesty neuvidíme dnes nic. Bohužel, ta druhá je strašná bez ohledu na světlo a její hrůzy nás opět vítají téměř okamžitě. RUMUNSKO , další špatný ,,sen,, začíná......
Mrtvé psy je vidět, ale vzhledem k hodině a tmě se fotit nedá. Za toto milosrdenství nakonec děkuju. Důvodů k pláči i tak bude dost. Živí psi se začínají nořit po horkém dnu, kdy jsou schovaní někde ve stínech což budí mylný dojem, že jich je míň, než minule. Skáčou a běhají přes cestu až nás několikrát přinutí dupnout na brzdu opravdu prudce. Ráno se po příjezdu scházíme s Dadiadou, naplánujeme den a odjíždíme do prvního útulku. Je kolem desáté a je 38stupňů ve stínu. Přijíždíme a vykládáme pomoc od nás i vás. Jsme komplet propocení. Teplota se dostává na 41 ve stínu a mě napadá, že zima je krutá pro ty psy venku, ale tohle...opravdu není o moc lepší. Dai nás způsobně a zodpovědně informuje co se za ty měsíce od posledně změnilo, provede nás, představí nové přírůstky, ukáže miminka co jsme zachránili minule a my vidíme spolupráci a zpětnou vazbu. Ten smysl toho všeho a že to funguje. Bohužel, po Rumunsku se z jarních vrhů momentálně mimo jiné teď trousí spousta štěňat. Situace je tak katastrofální, že už není kam s nimi. Co je ještě horší...řádí tam parvo a různé štěněcí nemoci z nedostatku imunity, kdy štěňata ztratí matku a z mléka od maminky nedostaly potřebnou imunitu. To je to první co mě rozplakává. I v útulku vidíme sourozenečky, miminka, která leží. Jsou vychrtlá a apatická. Sbíráme je do náručí a vezeme na kliniku. Po dohodě s mojí přítelkyní a mecenáškou Kateřinou se rozhoduji a s jejím nemalým finančním přispěním si mohu dovolit rozhodnout, že tahle miminka si ještě šanci budou moci vybojovat. V náručí mám jedno z nich celou cestu na kliniku. Dívá se mi do očí. Jsem si jistá, že pláče. Slibuju mu, že mu pomůžeme, nepřestávám ho hladit a myslím, že to chápe. Tohle je tak těžké....i Jarda chlap má teď problém pohladí mi rameno a ujišťuje se, že to bude v pořádku. Miminka předáváme veterináři, žádáme o nejlepší péči ať to stojí co chce a rozhodneme se s Jardou zaplatit to na místě. Veterinář slibuje ,že udělá všechno ,nechává je na klinice a když odcházíme už dostávají infuze. Poté jedeme na velký nákup krmiva a potřeb, na které jste přispěli vy všichni a my moc děkujeme <3.první várka je 45 pytlů granulí. Další granule pro mimina. Pak něco pro kočičky a další potřeby a papání. Je to něco přes 10 000 ,-
Po vyložení, nakládáme nové ,,členy,, vašich rodin loučíme se a frčíme, abychom cestu zpět jeli Rumunsko ve dne. Abychom mohli nakrmit i psy tam venku.... :'(
Většina je tak plachá, že jakmile zastavíme utečou a čekají dost daleko, až zase odjedeme a vrhají se na jídlo, až zmizíme. Poslední krmení opět obrečím a na medvědici, kterou jsem ukecala nakonec k pomazlení nemůžu zapomenout. Byla ,,čerstvou,, mámou, takže taky tam někde v trávě nejspíš byla štěňata. Tak těžko se mi od ní jelo... :'(
Pak už se hodně mlčí. Zážitky se rozkládají v hlavě, emoce se zesilují. Slzy na krajíčku. Odjíždíme ,Rumunsko za námi a už teď víme co je zase potřeba. Na celnici se ani neotočím a říkám si ať už jsme pryč....možná proto, abychom se mohli zase co nejdřív vrátit pomoci ......
DĚKUJEME VÁM VŠEM ,ŽE JSTE TAM S NÁMI. KAŽDÝ ,KDO POMOHL BYL SOUČÁSTÍ TÝMU I KDYŽ NE FYZICKY A MY VÁS ZA TO MILUJEME. Zvláštní poděkování Kateřina Garzotto. Ty tam máš svoje ,,děti,, a já si tě moc vážím.
Otáčím se dozadu a rozleje se mi kolem srdce pocit aspoň malého štěstí. Když vidím ty oči pro které peklo právě končí vím, MÁ TO SMYSL A POJEDU ZASE,KDYŽ MI POMŮŽETE. Jarda Sládek , děkuji moc. Za oporu, podporu, společnost. Snesitelnost toho všeho a pomoc.

Červenec 2017

Jistě všichni čekáte i na info ode mě, nicméně myslím, ze po článku, který napsala Stanislava Poláková Zvířátková, jsou jakákoliv další slova zbytečná.

Ač jsme byli každá skupina jinde Stáňa s Jarda Sládek byli u Dadiady a já s Ondřej Zeman u Vasileho, je situace všude stejná.
My tedy měli lepší cestu. Vyrazili jsme o par hodin dyl a kolony jsme nepotkali téměř žádné.

Můžu však s čistým svědomím říct, ze už nikdy neřeknu, ze tady máme vedro.....
Opravdu situace v Rumunsku vypadá lepší, protože místa, která byla na jaře plna chlupáčů zejí prazdnotou..... Jenže je mi naprosto jasné, ze se nestal zázrak a hodni lidé si nevzali pejsky k sobě a tak i na ta prázdná místa dáváme granule a misky s vodou. Vím, ze tam pořad někde chlupáči jsou, jen se snaží schovat před tím silenym a umornym vedrem.
Občas nějaký pribehl a s chuti se pustil do žrádla a do misky s vodou by si nejraději vlezl cely........

Situace u Vasileho je asi stále stejná. Děla co muže, aby poskytl psům alespoň základní péči. V každém kotci je kybl s vodou, který musí několikrát za den doplňovat. V kotcich z plechu je uprostřed pole snad ještě hůř, než kdekoliv jinde. Psi jsou zalezli v boudach a každý pohyb navíc je pro ne vysilující. Je mi jich strašně líto. Ale mají alespoň úkryt před slunečními paprsky a dostatečný přísun vody a krmiva......

Vyložili jsme pomoc, kterou jsme dovezli, obratem zajeli nakoupit další granule za peníze od vás a sup zpátky do útulku. Vyložit, naložit dvě zlomené dusicky, udělat par fotek a honem na dlouhou zpáteční cestu. Ta proběhla naštěstí úplně v klidu. Silnice byly prázdné a jelo se paradne.

Při každé cestě si říkám, ze je to má poslední, ze už tohle nechci podstupovat...... Ale ...... Proste to MÁ SMYSL a tak vím, ze poslední ani zdaleka nebyla......

Díky vám všem můžeme pomáhat tam, kde to je vážně potřeba. DĚKUJEME ❤️

Jen k číslům : měla jsem vybraných od vás hodných lidi cca 10.000,- na cestu. Díky levným phm stala cesta 9.300,- i s dalnicnima poplatkama.
Takže ještě zbyly penízky i na příště ;)

Děkujeme

Únor 2017

Začala obleva, takže pejsci už netrpí v šílených mrazech. Nicméně zima byla krutá a na chlupáčích je to hodně znát.....
Jsou vyhublí a hladoví.
Ve městech jsme však narazili i na příjemné změny u místních obyvatel... Narazili jsme na ne jednu hromádku granulí a dokonce jsme viděli pár lidí, kteří si chlupáčky hladili....
Nicméně je to stále dost málo.... Ale snad.... jednou.....

K Vasilemu jsme odvezli přes půl tuny granulí a materiální pomoci od vás a na místě jsme ještě nakoupili 500kg granulí za vybrané peníze od vás...

Chceme vám všem tímto mockrát poděkovat.....

Má to smysl ......

22.10.2015

Je všemi tolik očekávaný den odjezdu..... 22.10.2015

Při příjezdu na místo nakládky panují smíšené pocity, od radosti z nadcházející pomoci, po nervozitu jak se to vše zvládne a jak bude cesta probíhat.

Následovalo balení a nakládání všech získaných věcí, granulí, konzerv, desinfekcí, atd. od vás - úžasných lidí, co pomáháte tím, že sháníte a posíláte potřebný materiál i od těch co posílají penízky buď na transparentní účet, nebo za vydražené věcičky. Bez vás všech by to prostě nešlo a všichni jste naprosto báječní...

Všechny auta jsou naložený a připravený k odjezdu... uffff a jeeedeeeemmmm J. Jedou dvě osobní auta po střechy naložené a jedna dodávka, která je nejspíš nafukovací J.

Vyrážíme pozdě večer, přesto se nálada trochu uvolňuje, protože už jsme konečně vyrazili. Máme před sebou cca 1300km do cílové stanice v Ploiesti, kde jsou soukromé útulky, s kterými se snažíme úzce spolupracovat a pomáhat jim jak jen můžeme. Cestou se však musíme ještě zastavit v Kluži u Radua, pro kterého máme spousty krmiva, dek a dalších potřebných věcí pro pejsky.

Po lehkém bloudění v Maďarsku přijíždíme na Rumunské hranice a vjíždíme do naprosto jiného světa.... Rumunsko je nádherná země... ale čas se tam jakoby zastavil. Na loukách pasou pasáčci ovce, kolem pobíhají pastevečtí psi (ty se mají ještě v celku dobře, i když s tím, jak se mají bafani u nás se to vážně srovnávat nedá.), po silnicích jezdí povozy tažené koňmi ( koně jsou tedy v hrozném stavu a kolikrát vozí mnohem těžší náklad, než by měli), žádné luxusní vily , ale jen staré oprejskané chatrče a domečky. Už na první pohled víte, že zvířata v Rumunsku vážně nemají jako parťáky, členy rodin, nebo kámoše na mazlení. Jsou to JEN užitkové "věci". Ty co lidi vlastní jsou ač v hrozných podmínkách, ale alespoň trochu krmeny, ty co žijí volně jsou pro Rumuny něco jako pro nás švábi a jiný otravný hmyz. Nejlépe je zahubit.

Odpočívadla,parkoviště, benzínové pumpy a všechny podobný místa, kde se pohybuje člověk a je alespoň malá šance dostat se tam k nějakému žvanci jsou plná toulavých pesanů. Žijí ve smečkách a i přes to, že jsou divocí a většinou nemají dobrou zkušenost s lidmi, za kousek jídla jsou ochotni přijít blíž a nechat se třeba pohladit

Konečně jsme dorazili do prvního útulku k Raduovi, přivítala nás veselá a srdečná starší paní a asi třicet pejsků J. Překládáme věci z osobáků i z dodávky k Raduovi do transita. Je toho požehnaně a na jeho tváři je vidět dojetí a upřímná radost z darovaných věcí. Chvilku si povídáme a vyrážíme dál...

Je jedenáct večer a padáme únavou, do teď se jelo bez delších zastávek a už toho máme všichni až až. Po domluvě se zastavuje u opuštěného penzionu za městem a na tři hodinky se jde spát..... Jenže .... Jakmile se zastaví a protahujeme se, přiběhnou dva bafani a pak další a nakonec štěndo J. Všichni vypadají vcelku zdravě, tak je nakrmíme, odčervíme, dáme napít a chceme zalézt do spacáků a odpočinout si. Když v tom slyšíme z venku rachot. Fenka (zřejmě mamina štěnda) nám "ukradla" zapomenutou igelitku s granulema a odtáhla si ji kamsi do křoví J. Šikovná mamina.

Po odpočinku se vyráží dál na cestu. Tady už je toulavých psů mnohem a mnohem víc. . Štěňátkům a některým dospělákům jsme přidali do konzervy odčervovací tablety, dali jim granule a čistou vodu. Hodně pejsků je zraněných, po srážce s autem, nebo lidským stvořením. Je to smutný pohled...

Jednu malou fenečku nakládáme do auta , protože je slabá a má nehybnou zadní nožičku, kterou za sebou jen vláčí. Odvážíme ji k Dai do soukromého útulku s tím, že se v Čechách budou na fenečku (Alvu, tak jsme ji pojmenovali) vybírat penízky a pošlou se Dai, aby bylo dostatek financí na řádnou léčbu a přípravu k adopci, o kterou se v "našich" soukromých útulcích lidičky opravdu snaží. Mimochodem tímto stylem se zachraňuje při každé výpravě několik pejsků.

Po vyložení zbylého nákladu v soukromých útulcích, nám ještě Dai ukazuje pejsky, které jsme zachránili při minulé cestě a už jsou připraveni k adopci. Mají báječné povahy, ač nejsou ničemu naučeni a většinou nemají ani základní návyky, tak tyhle dušičky jsou tak strašně vděčný za pohlazení a milé slovo, že jsou pro člověka schopni snad i salta skákat.

Je to krásný, že alespoň nějakým bafanům můžeme pomoct najít normální domov.

A jede se domůůůůů J , po cestě zpátky se ještě zastavujeme krmit pesany, které potkáme, ale vzhledem k tomu, že je noc, už to není tak intenzivní.

Spousta lidí říká, že nemá naše pomoc smysl, že v tom množství toulavých pesanů v Rumunsku je naše pomoc zanedbatelná a v podstatě k ničemu. Není to tak....

Samozřejmě mnohem efektivnější by bylo mít v týmu veterináře, který bude cesty absolvovat s námi a pejsky bude po cestě kastrovat. Bohužel , nikoho takového nemáme.... Třeba někdy, v budoucnu. A tak zatím pomáháme alespoň takle.

A zbytečné to vážně není, zachránilo se už spousta pejsků. Kdyby se při každém problému říkalo, že malá pomoc nemá smysl, jak by náš Svět vypadal???

A tak vás všechny prosím, pomáhejte dál, bez vás to nejde!!!!!

Děkuji vám všem a celému týmu, všichni jste naprosto báječní a jsem moc vděčná, že můžu být mezi vámi..